Stezka ČESKEM vol. 3 - Krušné hory

Rok utekl jako voda a opět jsem se začal těšit na nové výzvy a zážitky. V poslední době se udála spousta změn a času jsem měl opravdu málo, že jsem se k trasování letošního putování dostal až těsně před termínem odjezdu.

Začátek trasy byl jasný, město Cheb, loňský finiš náročného Českého lesa. Kam ale dojít? Co zvládneme? Ano, čtete správně -> "zvládneme". Na letošní hike jsem totiž nebyl sám. Parťáka mi dělal odvážlivec Tom, můj bratranec, se kterým sdílíme zážitky již od nepaměti. Pro Toma tohle byla nová výzva a byl plný očekávání, jak to bude probíhat. Je pravdou, že i já jsem byl nejistý, protože letošní trasa byla od posledních výletů hodně rozdílná...

Den první - sobota

Odjezd jsme naplánovali na sobotní ráno tak, abychom byli včas v Chebu. Naše trasa vedla "courákem" do Plzně na Jižní předměstí a tam na vlak InterCity, který nás dovezl až do Chebu. Musím se pozastavit u spěšného vlaku IC. Tento název jsem doposud znal jen z filmové podoby Švejka. Netušil jsem tedy, že se takovýto výraz dnes stále používá. Tato trasa z Plzně do Chebu byla prozatím nejpříjemnějším cestováním ve vlaku v ČR, kterou jsem kdy absolvoval. Jeli jsme první třídou a vlak jede tak plynule a tiše, že sklenice vody vydržela na stolku až do Chebu. Srovnáním je možná tak cestování vlakem v Anglii, kde vlaky jedou ještě o trochu rychleji.

Po vystoupení v Chebu jsme se ještě hecovali, že půjdeme úplně bez online map a seženeme si papírovou turistickou mapu. Jenže, tohle je nelehký úkol. Jediné, co se nám podařilo sehnat, byla cyklistická mapa s vyznačenými památkami, ale žádné zobrazení turistických tras.

Vyrazili jsme skrz Cheb směrem na Trstěnice. Celou dobu jsme šli podél řeky Ohře a užívali si příjemné procházky ve stínu. Celé Chebsko je protkáno cyklostezkami v dobrém stavu a i my jsme je hojně využívali.

Po příchodu do Trstěnic jsme se vrhli do loděnice, kde jsme měli zarezervovanou dvoumístnou kanoi. Protože jsem letos ještě na vodě nebyl, opravdu jsem se těšil, až proplujeme celou naplánovanou trasu. Pro Toma tohle byla první zkušenost s kanoi, a fakticky jsme se opravdu nasmáli už při naloďování.

Na Ohři jsem zavzpomínal hned po pár ujetých metrech, protože je to řeka, kde se napádluje člověk jako blázen. Vzhledem k tomu, že nás čekala opravdová štreka a čas už pokročil, nemohli jsme se moc zdržovat. Nejdelší zastávkou byla ztráta mé legendární čepice, která se mnou začala všechny tyto cesty už na Šumavě. V mírném proudu jsem neodhadl nájezd pod stromky a čepici mi srazila větev. Po pár metrech jsme zastavili a já jsem s odhodláním skočil do řeky čepici hledat. Bohužel jsme ale mojí milovanou čepku nedokázali najít. Nebyla ne větvích, ani potopená, ani před námi v proudu. Po pár slzičkách jsem musel konstatovat, že už ji bohužel nenajdeme. Slunce střídaly rychlé a svižné přeháňky, a protože se blížil už večer, museli jsme pozměnit cíl trasy prvního dne. Skončili jsme v tábořišti Šabina, kde jsem poprvé tábořil někdy v druhohorách na vejšce při kurzu vodní turistiky. Mám na toto místo silnou vzpomínku, protože jsem se nějak zapomněl u ohně přes noc a ráno mě čekalo vyloučení z kurzu.

Po rozbalení stanu a zvěřinové večeři jsme usínali v silné bouřce...

Den druhý - neděle

Ráno bylo deštivé a chladné. Chtěli jsme vyrazit brzy, ale hygiena v řece a snídaně od služby tábořiště nám zabrala spoustu času. K lodi jsme se vypravili až kolem 9:30, což už bylo na hraně našeho časového plánu. Jo a ještě jsem zapomněl dodat, že první den jsme na kanoi ujeli 24 km!

Při spouštění naší vikingské lodi, jak jsme si ji pojmenovali, jsem chytil "tanec svatého Víta" na bahnitém břehu a samozřejmě svou žlutou bundu přebarvil na khaki. Musím, ale poznamenat, že jsem se v bundě hned vykoupal a opět jsem jí navrátil nebývalý žlutý lesk.

Po 3 km rytmického vikingského pádlování nám naše odhodlání skončilo. Dojeli jsme k léčce, kterou si na nás připravili láskyplné labutě. Téměř přes celý tok řeky ležel padlý strom a v malinkém prostoru na projetí hrdinně stály dvě krásné labutě. Jakmile jsme se přiblížili, táta labuťák na nás s plnou vervou vystartoval. Oba jsme se tedy zase přejmenovali z Ragnara a Magnuse na Toma a Maikiho a daleko klidně čekali až labutě odplují.

Zhruba po 10 minutách se tak opravdu stalo a my nastartovali motory a kolem padlého stromu prosvištěli jako vítr. Za odměnu nás čekal výhled z řeky na krásu hradu Loket a také Svatošské skály.

Celí znavení jsme přijeli do Karlových Varů a tam jsme už mleli opravdu z posledního. Jen tak tak jsme stihli vrátit kanoi a na hodinkách nám svítilo 19 hodin večer a upádlovaných 34 km. Vrácením lodě ale nic nekončilo. 

Vyrazili jsme do obchodního centra. Dokoupili jsme nějaké zásoby, nabili jsme elektroniku a já si koupil nového parťáka na cesty - klobouček. Z obchodního centra jsme přes severní část Karlových Varů došli až ke krásnému umělému jezírku u obce Otovice. Tam jsme rozvinuli naše ložnice a šli spát. V noci nás několikrát probudili zvuky vody, ale přesto to byla příjemná noc.

Den třetí - pondělí

Ráno v Otovicích bylo jako pohádka. My jsme se vykoupali, dali snídani a zabalili veškeré věci. Cíl pondělního dne byl vrchol Plešivce a přespání někde v jeho okolí. 

Cesta nám dobře utíkala, probrali jsme všechno možné od dětských vzpomínek přes základní školu až do dospělosti. Při cestě jsme si užívali pohledy na krásy přírody Krušných hor. Změna už přišla ve městě Hroznětín, kde jsme po výborném obědě v místní restauraci, začali jistě a strmě stoupat.

Trasou přes Merklín jsme se napojili na turistickou trasu, která byla extrémně zarostlá, protože tam naposledy musel jít člověk někdy kolem roku 1302. Trasa vedla do příkrého kopce a nám trochu docházel dech a také konverzace slábla. Přes zaniklé obce Dolní, Střední a Horní Kaff jsme se konečně dostali na dohled našemu vysněnému cíli na hoře Plešivec. Cesta přes sjezdovky a traily byla opravdu strmá, ale odměnou byly neuvěřitelné scenérie a výhled do okolní krajiny. Fakt musím říct, že výhled z Plešivce je jedinečný. Přirovnal bych ho k hoře Ostrý na Šumavě, když vyšplháte až na špičku náhorní skály.

Na Plešivec jsme došli pár minut po 18. hodině a naše vysněné orošené už bylo v ohrožení. Nakonec jsem ještě zaběhl zaťukat na šenkýře a ten nám pivčo dal ven na lavičku. Během konzumace a rozhlížení do okolní krajiny jsme si všimli jedné nepříjemné věci a takové, že jsme už neměli další vrstvu, co na sebe. Teplota náhle klesla k 7 stupňům a Tom v kraťasech mi oznámil, že dlouhé kalhoty s sebou vůbec nemá. Moje jedna mikina asi taky nebyla to pravé ořechové.

Tak jsme přemýšleli do té doby než teplota klesla na 5,5 stupňů nad nulou, až jsme se rozhodli, že to musíme vymyslet jinak. Zavolali jsme do penzionu vzdáleného 5 km od Plešivce, zda nás takhle večer ubytují. Po nevlídném hovoru se pan majitel uvolil a my jsme strávili poslední noc v penzionu s teplou sprchou. 

Den čtvrtý - úterý

Tento den byl naším posledním, protože Tom musel z pracovních důvodů dorazit domů a já jsem na cestu dál nebyl vybaven, proto jsme museli naší stezku pro letošek ukončit.

Po snídani jsme se nechali kousek svézt do Jáchymova, protože časově už bychom to v tom dni nestihli a naši cestu jsme poupravili tak, abychom stihli nejvyšší horu Krušných hor Klínovec. 

Klínovec jsme vzali opravdu zážitkově, protože jsme zkusili jak lanovku, tak cestu dolu na terénních koloběžkách. Byl to pro nás oba opravdový adrenalin. Po vrácení koloběžek jsme už jen došli do Jáchymova a busem a vlakem přes Cheb a Plzeň až domů.

No a co dodat na závěr?

Už se těším na příští rok.... Uvidíme, jak to celé dopadne. Půjdu sám? Jak dlouho? Kam přesně? To jsou ty otázky, které mě motivují už teď. Jediné, co je jasné je to, že začínám za rok v Jáchymově!

ŠUMAVO, JSI MÉ SRDCE, NEZAPOMENU.❤️

ČESKÝ LESE, HODNĚ JSEM SE OD TEBE NAUČIL.👨🏻‍🎓

KRUŠNÉ HORY, BYLA TO ZÁBAVA🎢